Aura                 Sára             Nike               Dina                 Sisi           Shaki             Scooby         Chilli                       Benny                                                      
     

Nepříbuzenská plemenitba * Liniová plemenitba * Inbreeding

Nejprve pár pojmů:

Nepříbuzenská plemenitba

páření partnerů, kteří nemají alespoň pět nebo šest generací žádné společné předky

Liniová plemenitba

vzdálená příbuzenská plemenitba - tvorba tzv. chovných linií, tj. skupin zvířat různého stupně příbuznosti s podobnými morfologickými a fyziologickými vlastnostmi a podobným dědičným založením s cílem tyto pozitivní vlastnosti v potomstvu upevnit. Zakladateli jsou významní plemeníci a pokračovateli jejich synové, vnuci a pravnuci pářící se s vybranými nepříbuznými či vzdáleně příbuznými fenami s podobnými vlastnostmi (maximální nejbližší příbuznost pářených jedinců je však jen bratranec & sestřenice).
Inbreeding
termíny inbrídink (z anglického inbreeding), nebo inzucht (z německého Inzucht) nejužší příbuzenská plemenitba (otec & dcera; matka & syn; vlastní sourozenci mezi sebou)

Cíle příbuzenské plemenitby

Cílem spojování příbuzných jedinců byla vždy snaha upevnit v potomstvu žádané vlastnosti společného předka. Ať už šlo o kvalitu a barvu srsti, stavbu těla, postavení uší, nasazení ocasu, plnochrupost nebo o mimořádnou povahu atd.
Až do nedávné doby, a u řady plemen tomu tak je i nyní, probíhal chov v tzv. liniích - proto "liniová plemenitba". Tento postup doporučovalo i mnoho světových odborníků jako spolehlivou a rychlou metodu pro získání potomků s požadovanými vlastnostmi.

Každé plus s sebou však vždy, ať chceme či nechceme, přináší i nějaké mínus !

Někdy se neprojeví a navenek je vše v pořádku. Jindy zůstává skryto po mnoho generací a objeví až po dlouhé době, naráz a nečekaně, kdy si chovatelé už neuvědomí patřičné souvislosti. Nedojde jim, že to malé mínus představuje genetický problém způsobený nevhodným chovatelským programem, tj. spojováním nevhodných rodičů. Příbuzenská plemenitba šanci a tedy i riziko, že se existující "škodlivé geny" spojí v potomkovi a onemocnění se projeví a zvyšuje. Čím jsou jedinci příbuzensky bližší, tím je riziko spojení dvou recesivních alel vyšší.

Jaké tedy mohou být následky příbuzenské plemenitby?

Záleží na stupni příbuznosti daných jedinců a na tom, jak dlouho je tato příbuzenská plemenitba prováděna. Jestli spojíme příbuzné jedince jednou a jejich potomky budeme pářit se zvířaty absolutně nepříbuznými, bude riziko škodlivých vlivů mnohem menší, než když tyto jejich potomky budeme krýt opět psy příbuznými. Svou důležitou roli zde však hrají i další faktory, jako zdraví matky štěňat, prostředí, v jakém byla štěňata odchována a v jakém vyrůstala a žijí, jak jsou vychovávána a cvičena, krmena atd. - tzn. faktory vnějšího prostředí. Genetika je totiž složitá a i u jedinců, kteří jsou "recesivními homozygoty" a onemocnění by se tedy mělo zřetelně projevit, se někdy neprojeví, nebo jen velice mírně, protože pro jeho vznik nebyly splněny všechny podmiňující faktory = špatné životní podmínky. Dobrým příkladem jsou vypiplávaná štěňátka, která nemohou sama sát mléko, v přírodě by zahynula, ale chovatelé je uměle krmí a "zachrání". Nechají tak naživu 100% nositele onemocnění, na kterých to ale teď už není vidět a tak mohou v chovu snadno škodit. Vždy to není tak jednoznačné a leckdy díky dalším problémům se toto zvíře stejně do chovu nedostane, neprojde třeba bonitací pro zjevné nedostatky v exteriéru či povaze, podlehne nějaké běžné chorobě, na kterou jsou tato zvířata citlivější atd.
Negativními dopady příbuzenské plemenitby jsou: ztráta "pufrovací schopnosti" - odolnosti vůči stresu a jiným zátěžím životního prostředí, úbytek vitality, ztráta genetické variability a dědičné choroby. Negativní dopady nejužší příbuzenské plemenitby se nazývají inbreedingová deprese. Jedná se o snížení vitality a plodnosti ( málopočetné vrhy nebo naopak mnohopočetné vrhy, dvojčata jako embrya,  leckdy jde o zdánlivou neplodnost, protože embrya jako absolutně neživotaschopná zanikají ještě během nitroděložního vývoje), poruchy chování, nervové choroby, problémy s kůží a srstí atd. Snížená vitalita se projevuje i menšími a křehčími jedinci, zvýšenou náchylností k chorobám, nižší inteligencí a kratší délkou života. Negativní ovlivnění rozmnožovacích schopností se může projevit nedostatkem pohlavního pudu a následně tedy menší chutí se pářit (tuto problematiku chovatelé řeší  inseminací), pomalými nebo těžkými porody( chovatelé řeší císařskými řezy ), nepravidelnými vrhy a říjí, větším počtem defektních štěňat a vyšší úmrtností štěňat, krátkým obdobím laktace, nervozitou a špatnou péčí o štěňata atd.  
Mezi nejčastější dědičné choroby zaznamenané u různých plemen psů patří DKK a jiných kloubů, luxace čéšky, osteochondróza, choroby ledvin , chondrodystrofie, hemofilie, zelený zákal, PRA (progresivní atrofie sítnice), luxace čoček, entropium, ektropium, epilepsie, poruchy metabolismu (hypofunkce štítné žlázy, měďná toxikóza bedlingtonů), hluchota, choroby kůže, tříselná a pupeční kýla, alergie, nádory (mléčné žlázy, konečníku) aj. Změny chování se projevují například v plachosti nebo agresivitě i jiných povahových slabostech. Nakonec se tedy vlastně zhorší schopnost psa být společenským partnerem člověka. Opět platí - čím je stupeň příbuznosti mezi pářenými jedinci vyšší a čím je příbuzenské spojení častější, tím je vyšší pravděpodobnost projevu této inbreedingové deprese.
Chovatelé se leckdy snaží dopad řady těchto projevů omezit. Štěňata dokrmují, příznaky nemocí a slabostí potlačují léky, dietou, výchovou, výcvikem, úpravou srsti. Při velké dávce štěstí a maximální péči může být výsledkem zdánlivě a dočasně zdravý jedinec, slavící úspěchy na výstavách či ve výcviku. Nikdy by však neměl být zařazen do chovu! Někdy bere do rukou věc sama příroda a nenechá si poroučet. Chovateli vybraný pár v sobě nenalezne zalíbení a k nakrytí nedojde.

Kudy tedy vede správná cesta?

Vhodnou cestou, jak se vyhnout negativním vlivům příbuzenské plemenitby, je páření nepříbuzných jedinců. Potomci budou heterozygotní - od rodičů získají 2 geneticky různé sady genů a, což je pro nás důležitější a viditelnější, budou mnohem životaschopnější, odolnější, vitálnější a výkonnější než příbuzensky rozmnožovaná zvířata.
Abychom se nemuseli uchylovat k příbuzenské plemenitbě z důvodu nedostatku nepříbuzných krycích psů (jak je to někdy v případě málopočetných plemen), bylo by velice rozumné využívat co nejširší řadu všech plemeníků. Samozřejmě s ohledem na vlastnosti a typ obou zvířat, aby krytí neznamenalo v chovu krok zpět. Každý nemá možnost vycestovat za krásným a nepříbuzným psem do dalekých krajů, měl by se ale v každém případě maximálně snažit o kvalitní, krásná a zdravá zvířata nejen na pohled, ale i z hlediska genetiky a tedy s výhledem do budoucna. A ne si říkat, "já teď přivedu na svět osm šampionů a co dál, to ať vyřeší ti po mě"= po mě potopa!  Zahraniční krytí jsou samozřejmě velice vítána, ale pozor, i zde se bezhlavé jednání nevyplácí. I zahraniční jedinec nemusí být nepříbuzný, může do našeho chovu zanést nějakou vadu, nedostatek či genetickou chorobu, která se u nás nevyskytuje, nebo je úspěšně potlačována (a to nejen exteriéru, ale i povahy!).
Aby byla zachována maximální variabilita ( co nejvíce geneticky nepříbuzných, zdravých jedinců odpovídajících standardu), nemělo by se v chovu využívat pouze několik málo velmi úspěšných psů. Tím totiž genetická variabilita silně klesá. Když jsou tito šampioni navíc silně příbuzní sobě navzájem, nebo se chov dále tříští a izoluje v jednotlivých klubech, komorách, i lidech =chovatelích samotných,  situace se zhoršuje o to víc.

Pár dobrých rad pro zajištění zdravého a kvalitního chovu:

1.      Pářit zvířata, která mají minimum společných předků (v ideálním případě žádné)

2.      Pářit zvířata ve stejném typu !

3.      Psy nebo semeno importovat z oblastí, jejichž chov byl geneticky izolován, jsou tedy    nepříbuzní, pozor však na zavlečení nových defektů

4.      Provádět ostrý výběr na vitalitu ( zdraví, životaschopnost, povaha )

Chovným cílem by neměl být superšampion na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene, nýbrž vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty v konformaci, výkonu a genetické variabilitě

(H. Wachtel, 1998)

Nakonec něco k dědičnosti povahy

Příbuzenskou plemenitbou a chovem vůbec může být velmi ovlivněna i povaha, navíc právě ta nám může při výběru zdravých, vhodných jedinců pro další chov, významně napovědět.
Povaha stejně jako každá jiná vlastnost je zčásti podmíněna geneticky a zčásti vnějším prostředím. Dědivost jednotlivých znaků je různá. Vitální funkce ( plodnost, dlouhověkost, kvalita semene psa aj.), které mají dědivost nízkou (10-20%) a závisejí tedy především na vlivu prostředí, jsou však příbuzenskou a nepříbuzenskou plemenitbou velmi ovlivňovány. Právě u nich můžeme velice snadno docílit tzv. heterozního efektu, jež se projeví při páření nepříbuzných (heterozygotních) zvířat náhlým a jednorázovým zlepšením vlastností (zdraví, odolnost, vitalita, počet štěňat ve vrhu - málopočetné vrhy nebo naopak mnohopočetné vrhy, dvojčata nebo trojčata jako embrya,  pravidelnost říje, chuť k přirozenému páření). Vyšší je dědičnost znaků konstituce (velikost, hmotnost) a to 30-80%. Povahové znaky mají heritabilitu různou, u loveckých a obranných vlastností je 10-30%, u plachosti a agresivity však 40-60%! Proto je tak důležité posuzování právě těchto vysoce dědičně podmíněných vlastností při svodech, bonitacích a výstavách. V některých liniích čistokrevných plemen psů jsou známy případy dědičně podmíněné agresivity nebo naopak plachosti a bázlivosti. Všechny tyto hodnoty kolísají v závislosti na plemeni a prostředí, ale také a to velmi výrazně působením příbuzenské plemenitby.Vliv prostředí je také důležitý a to již v době březosti feny, porodu a prvních týdnů života. Matka ovlivňuje i tvorbu vlastností jako je bdělost, agresivita a povahová vyrovnanost. I inteligence a váha mozku se podle odborníků pozitivně vyvíjí v pestrém prostředí, se kterým se malé štěně musí vyrovnat a přizpůsobit ("dobrodružná hřiště", různé hry a aktivity, prolejzačky ).
Příbuzenská plemenitba se v chovatelství praktikuje již řadu let. Dříve však chovatel musel hlavnímu poradci pro dané plemeno předložit nejen průkazy původu zvířat, která měla být v chovu za těchto podmínek použita, ale musel také předložit chovatelský záměr, to znamená přesně stanovit, co na daném plemeni chce tímto způsobem vylepšit. Teprve hlavní poradce rozhodl, zda se chovatelský záměr smí uskutečnit a za jakých podmínek. Dnes mají chovatelé takzvaně volné ruce.
Inbrídingová deprese je velice záludná, neprojeví se vždy hned, ale třeba až po několika generacích, zcela nečekaně. Přináší s sebou úbytek genetické variability. Díky této depresi se vyskytuje největší množství dědičných vad za nejkratší časový úsek. Proto řada chovatelů raději využívá liniovou plemenitbu. Ta způsobuje genetické ochuzování v mnohem menší míře za delší dobu, proto ji chovatel může provozovat po celou svoji chovatelskou kariéru a díky ní může sklízet řadu úspěchů na výstavním poli. Teprve následující generace majitelů potomků těchto zvířat doplácí na úspěchy těchto, mnohdy světově známých, chovatelů.
Jde o daň za vynikající výstavní výsledky zvířat z příbuzenské plemenitby, která zvyšuje šance na to, že vám ze psa vyroste šampion špičkového exteriéru, ale snižuje pravděpodobnost, že budete mít doma také zdravého psa nebo plemeníka z hlediska genetického.
Je sice možné příbuzenskou plemenitbu střídat s plemenitbou nepříbuzenskou, zdravotní stav zvířat se rychle vylepší, sníží se výskyt dědičných vad, ale nikdy se již nepodaří nahradit určitou genetickou variabilitu, kterou měli jejich předci.
Pokud se nad tímto zamyslíme, musí nás zcela zákonitě napadnout, že možná by se na výstavách měla dávat přednost zvířatům podle genetického původu a nejen podle exteriéru. Konec konců - od toho průkazy původu vlastně jsou. Všichni víme, že příbuzenská plemenitba přináší chovatelské úspěchy v podobě nesčetného množství titulů, medailí, v podobě krásného pocitu z vítězství a až výstavního šílenství. Ne nepodstatnou roli zde hraje také fakt, že pes po světovém vítězi je mnohem dražší, než potomek zvířete, které na výstavě získá třeba „pouhou“ výbornou pro udělení chovnosti. Někteří chovatelé se v touze po co nejlepších výsledcích dopouštějí závažných chyb - stále více typizují, předělávají standard k obrazu svému ve snaze sjednotit kvalitu odchovů a vytvořit tak dokonalý obrázek své chovatelské stanice ve formě sjednocení typu, ve snaze zvítězit. Zároveň však svoje zvířata geneticky ochuzují a svým zvířatům pomáhají nejen k titulům, ale i k úpadku. A zároveň na straně druhé se odsuzují tzv. „množitelé“ , kteří produkují štěňata převážně na příbuzných a u kterých chovatelé právě tyto praktiky odsuzují v nemalé míře pro zdravotní výsledky těchto tvorečků.
Inbrídingová deprese nutí řady chovatelů k zanesení „čerstvé krve“ do svého chovu. V tomto případě je to jediná cesta, jak svůj chov mohou ozdravit. A co bychom stále měli mít na paměti: společný předek, od kterého se má odvíjet příbuzenská plemenitba, by měl mít vysokou genetickou a exteriérovou hodnotu. Měli bychom mít jistotu, že nedává podprůměrné potomstvo, že se po něm nevyskytují potomci s vadami nebo nežádoucími vlastnostmi. Hodnotu takového zvířete nedělají jen potomci - šampióni, ale kvalita veškerých potomků!
Vynikající jedince bychom neměli přeceňovat, ale ani podceňovat. Mějme na paměti, že nepříbuzenská plemenitba znamená chovat s čistým svědomím ty nejzdravější jedince, geneticky nejcennější, s nejlepšími předpoklady pro zdraví, vitalitu, inteligenci retrievera, který má přirozené vlohy stát se ideálním loveckým psem, schopným lovit a přinášet zvěř. Postupně a velmi trpělivě může tyto základní instinkty přeměnit v solidní práci loveckého psa (toto plemeno bylo původně chováno jako lovecký pes, přinašeč. Nyní se cvičí spíše jako průvodce nevidomých, společník a pátrač po drogách, ale nejlépe se hodí k pomoci postiženým. Mnohostrannou osobnost retrievera je možné využít ve složité úloze rodinného mazlíčka, jako výstavního nebo loveckého psa, ale bude vynikat i v soutěžích poslušnosti a agility).
 

A trochu čísel:

Taktéž víme, že její míru nebo stupeň lze docela přesně vyjádřit matematicky, a to vypočítáním koeficientu příbuzenské plemenitby.
K výpočtu koeficientu příbuzenské plemenitby podle Wrightova vzorce je třeba znát hodnoty mocnin jedné poloviny.

Jsou uvedeny v následující tabulce:

(0,5)02 = 0,2500 (0,5)08 = 0,0039
(0,5)03 = 0,1250 (0,5)09 = 0,0019
(0,5)04 = 0,0625 (0,5)10 = 0,0009
(0,5)05 = 0,0312  (0,5)11 = 0,0004
(0,5)06 = 0,0156 (0,5)12 = 0,0002
(0,5)07 = 0,0078 (0,5)13 = 0,0001
Někomu se přesto může zdát výpočet koeficientu příbuzenské plemenitby obtížný. Jeho stanovení je potom možné podle následující jednoduché tabulky. Je-li v rodokmenu příbuzensky plemeněného jedince pouze jediný společný předek, určuje v tabulce vyhledaná hodnota (viz dále) přímo hodnotu koeficientu příbuzenské plemenitby. Je-li v rodokmenu určitého jedince víc společných předků, stanoví se koeficient jeho příbuzenské plemenitby jako součet hodnot, vyhledaných v tabulce pro jednotlivé společné předky. Pokud by byl některý společný předek sám produktem příbuzenské plemenitby, je třeba veličinu, nalezenou v tabulce, vynásobit hodnotou koeficientu příbuzenské plemenitby tohoto předka (kterou pro něho vyhledáme opět v tabulce) zvětšenou o jednu.
TABULKA PRO STANOVENÍ KOEFICIENTU PŘÍBUZENSKÉ PLEMENITBY
 

0.

1.

2.

3.

0.

 

0,2500

0,1250

0.0625

1.

0,2500

0,1250

0,0625

0,0312

2.

0,1250

0,0625

0,0312

0,0156

3.

0,0625

0,0312

0,0156

0,0078

Koeficient příbuzenské plemenitby pro určitého předka vyskytujícího se v rodokmenu jedince na obou stranách, otcově i matčině (společného předka), se stanoví takto:
1) V rodokmenu jedince, jehož koeficient příbuzenské plemenitby hledáme, si očíslujeme generace předků odleva doprava tak, že rodičovská generace je 0., generace prarodičů 1. atd.
2) Vyhledáme v rodokmenu všechny společné předky, psy i feny, vyskytující se na obou stranách rodokmenu a určíme, v kolikáté generaci nazpět se objevují na straně otcově a v kolikáté na straně matčině.
3) Hodnotu koeficientu příbuzenské plemenitby pro určitého společného předka zjistíme tak, že v záhlaví tabulky hledáme číslo generace, v níž se společný předek nachází na straně otcově, a vlevo hledáme číslo generace, v níž se společný předek objevuje v rodokmenu na straně matčině. Hodnota, příslušející k těmto číslům, udává koeficient příbuzenské plemenitby jedince, který nás zajímá pro daného společného předka (je-li v rodokmenu jen tento jediný společný předek, je to přímo hodnota koeficientu příbuzenské plemenitby, kterou hledáme).

Jiný velmi jednoduchý způsob stanovení koeficientu příbuzenské plemenitby uvedl pan František Horák Je-li součet generací, v nichž se společný předek objevuje v rodokmenu na straně otcově a matčině, zmenšený o jednu roven dvěma, je koeficient příbuzenské plemenitby jedince, který nás zajímá, roven 25 % (= 0,2500), nevyskytuje-li se v rodokmenu již žádný společný předek. Je-li součet generací, v nichž se společný předek objevuje na obou stranách rodokmenu, zmenšený o jednu roven třem, činí hodnota koeficientu příbuzenské plemenitby (není-li již v rodokmenu žádný další společný předek) 12,5 % (= 0,1250) atd. (Viz připojenou tabulku).

SOUČET GENERACÍ ZMENŠENÝ O 1 – koeficient příbuzenské plemenitby:
2  25 %  (0,2500)
3 12,5 % (0,1250)
4 6,25 % (0,0625)
5 3,13 % (0,0312)
6 1,56 % (0,0156)
7  0,8 % (0,0078)
8 0,4 % (0,0039)
9 0,2 % (0,0019)
10 0,1 % (0,0009)

Je-li v rodokmenu jedince, o kterého máme zájem, víc společných předků, zjistíme jeho koeficient příbuzenské plemenitby sečtením hodnot, nalezených v tabulce pro jednotlivé společné předky. Pokud by některý ze společných předků byl sám produktem příbuzenské plemenitby, bylo by třeba hodnotu zjištěnou v tabulce násobit hodnotou jeho koeficientu příbuzenské plemenitby (opět vyhledanou v tabulce) zvětšenou o jednu.

Připomeňme si znovu to, co bylo uvedeno již minule, totiž že podstatou příbuzenské plemenitby je opakování se některých předků v rodokmenu příbuzensky plemeněného jedince a že toto opakování má za následek koncentraci vloh a jimi podmíněných znaků u jedinců pocházejících z příbuzenské plemenitby. Přitom se pochopitelně koncentrují jak vlohy žádoucí, tak nežádoucí. A proto není příbuzenská plemenitba sama o sobě ani dobrá, ani špatná, je to neutrální metoda plemenitby. Její úspěch nebo neúspěch je dán vlohovým založením chovných jedinců, výchozího chovného materiálu, se kterým se pracuje.
Jsou-li v chovu použita zvířata geneticky zdravá, která nenesou nežádoucí vlohy, lze očekávat dobrý výsledek, ovšem jen za předpokladu, že ani u společného předka nebo společných předků takových jedinců se nevyskytovaly žádné závažné vady či nedostatky. Použiji-li se však k příbuzenské plemenitbě zvířata s nějakou exteriérovou vadou, nebo jedinci, u jejichž společného předka (společných předků) nebo sourozenců se vyskytoval nějaký závažný nedostatek, nelze očekávat dobrý výsledek. Proto není příbuzenská plemenitba použitelná tam, kde není dostatek spolehlivých údajů o společných předcích nebo sourozencích pářených jedinců. Lze ji použít jen tehdy, když je jisté nebo aspoň velmi pravděpodobné, že chovná zvířata nenesou žádné vlohy pro nežádoucí znaky.
Zde je třeba zdůraznit, že údaje obsažené v rodokmenech jsou po této stránce nedostatečné. Navíc je třeba vzít v úvahu fakt, že mnoho jedinců narodivších se s nějakou vadou je krátce po narození utraceno a o jejich existenci se nikdo nedozví. Podobně celá řada psů a fen postižených nějakou vadou se nikdy nedostane na výstavu, ani na chovný svod, takže i oni unikají evidenci.

„Příbuzenskou“ dělá hodně chovatelů, protože tam často vyskočí super exteriér. Na zdraví nikdo moc nehledí, protože to se projeví až za čas. Je známo, že příbuzenská nejen že často ukáže skryté vady a nemoci, ale většinou vede k různým problémům, např. horší reprodukční schopnost, málopočetné vrhy nebo naopak mnohopočetné vrhy, dvojčata nebo trojčata jako embrya, císařské řezy, úmrtnost štěňat již při porodu nebo jejich neschopnost najít struk a sát, však to dneska je v chovu vidět často, slabší imunitní systém = alergie, zažívací problémy,  apod. a tak. Proto taky u hospodářských zvířat je úplně zakázaná a musí se chovat na 5 nepříbuzných generací, protože jinak klesá užitkovost. Bohužel u psů o užitkovost nejde a pokud nejde o život, nikdo si s tím hlavu neláme. V dnešní době, kdy jsou takové znalosti genetiky jako jsou, by k příbuzenské docházet nemělo, bohužel se našlo jen několik států, kde je zakázaná alespoň ta nejužší. Ale slušný chovatel, který chce odchovávat X-generací zdravých psů a exteriér pro něj není prioritou, tak při dnešních možnostech a počtem retrieverů na příbuzenskou ani nepomyslí.

Plemeno zlatého retrievera je velmi početné, jde o úžasného tvora s inteligencí a vlohami pro různé vlastnosti, proto  náš názor je, že není třeba zacházet k nejužší příbuzenské plemenitbě.

Bohužel dnešní honba za tituly a šampiony „zaslepila“ některé chovatele natolik, že už nepomyslí na to, že vlastně poškozují bohatý geofond  zlatého retrievera.

Proto se v naší stanici snažíme odchovat kvalitní štěňata, provádíme cílevědomý a promyšlený odchov zdravých, krásných štěňat se správným charakterem s vrozenou chutí pro práci loveckého psa. Snažíme se využívat osvědčené chovatelské postupy a vycházíme  ze znalosti genetiky s ohledem na standard plemene a nepříbuznost s ohledem na zmutované nemoci.
Proto v databázi K9data si zakládáme tzv. beeding testy, kde je  možné  zjistit do X-tého pokolení (někdy až do století, kdy se s chovem retrieverů začínalo), zda  bude  vaše štěně pocházet z příbuzenské nebo liniové plemenitby.
Pozn.   Služba K9data je však  naprogramována tak, že nepředpokládá, že chovatel  příbuzenskou nebo liniovku udělá do páté generace, proto je důležité si zkontrolovat hlavně rodokmen budoucích štěňat do páté generace! A je důležité si zkontrolovat i papírovou podobu rodokmenu, jelikož zápis do této datábaze zadávají "pouze" lidi, kteří mohou ať úmyslně nebo neúmyslně chybovat.
My  nikomu nevnucujeme naše postupy, ale  chceme pro chov  těchto úžasných tvorů přistupovat co nejcitlivěji a se selským rozumem, kde u lidí  bychom takovou reprodukci krutě odsoudili a ve většině národů západní civilizace a v jimi kolonizovaných národech je poměr mezi blízkými pokrevními příbuznými  až zločinem.
Jsme chovatelská stanice s "malou základnou"  jedinců a "připravovat si" tzv. super plemeníky by bylo jen "zkoušení" na slepo.

Naším cílem je chov retrievera  zdravého, jak s povahou loveckého psa, tak i exteriérově pěkného.

Nejsme zastánci  třídění  tzv. pracovních a výstavních linií, proto náš chov je zaměřen především na zdravého psa, práci loveckého psa a výborný exteriér psa = DUAL PURPOSE RETRIEVER !

Příbuzenská plemenitba - Z knihy autorky Vladimíry Tiché Malá škola pro chovatele psů - ZDE

  Bookmark and Share